Svíce

Slunce zapadalo a vrhalo na čerstvý hrob ponurý stín. Navršená hlína ještě voněla, zítra však na ni měla přijít kamenná deska a pomník se jménem mladé dívky - Elisabeth Calas. Zahynula nešťastnou náhodou při pádu z koně. Její milenec, Robert, klečel u hrobu už od rána. Už od pohřbu. Nedokázal uvěřit, že je pryč. Přece ji tak miloval, toužil po ní! Teď je dělí dva metry hlíny a hranice dvou říší - mrtvých a živých. Skoro se to nedalo unést. Chtěl ji. Chtěl ji mít tady u sebe, hrát si s jejími zlatými vlasy a líbat její hebké rty. Milovat ji. Vytrhl by ji smrti z náruče, kdyby mohl. Byla tak mladá...
Napadlo ho něco šíleného. Zaťal nehty do hlíny a odhodil první hroudu. "Elisabeth...budeme spolu, Elis..." začal hrabat. Musel si pospíšit, brzy již příjdou hřbitov zamknout. Hrabal rychleji, ale nešlo to. Dosáhl sotva třiceti centimetrů. Vstal. "Doprdele!" rozhlédl se kolem. Hrobníci nechali u kaple rýč. Skvělé! Rozběhl se pro něj a kopal dál.
Konečně narazil na rakev. Rýčem zběsile rozrážel víko, dokud nepovolilo a neotevřelo se. Naskytl se mu pohled na jeho milou - ležela tam, krásná, v bílých šatech, s rukama semknutýma... "Ach, Elisabeth! Moje Lisy!" odhodil rýč a sevřel Elisabeth v objetí. Bylo těžké dostat ji ven z hrobu, ale zvládl to. Na hřbitově byl zatím sám, což bylo veliké štěstí. S Elisabeth v náručí se rozběhl domů...
Ležela na posteli, nehybná a krásná. Osvětlovalo ji jen světlo svíček. Její nahé tělo bylo dávno vychladlé, ale na to Robert nebral ohled. Líbal ji všude, hladil ji jako živou... "Elis...jsi pořád stejně krásná...miluji tě!" Položil se na ni a prohrábl jí vlasy. "Miluji tě..."

  Svíce zhasly a okolí potemnělo. Jasný měsíc skrze okno ozařoval bílou postel se dvěmi těly - mrtvou Elisabeth a Roberta,
jež si  podřezal zápěstí a pomalu, ale jistě umíral...