Střelba...

"Čau Honzo" "Čuz Petře. Čekej, už valim." Další všední odpoledne dalšího všedního dne - a další trénink. Ale dneska to bylo v něčem jiné. Neměl jsem veselou náladu jako vždycky. Ani v nejmenším. Hroutil se mi život a já se z toho nedokázal dostat. Na internetu jsem četl o sebepoškozování a že v tom spousta lidí vidí jediné řešení. Chtěl jsem to zkusit ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se říznout. Jsem prostě srab. Nestojím za nic.

Sbalil si věci, oblékl si mikinu, obul boty a odešel z bytu. Celou cestu na střelnici mlčky zíral do prázdna a přemýšlel. Přemýšlel o sobě, o škole, o jeho výkonech na střelbě, které šli poslední dobou rapidně dolů, a vůbec o svém životě - a hlavně o jedné dívce.

"Nespi, už sme tu!" "Co? Jo … nějak sem se nesoustředil, budu si sebou muset brát nějaký meditační svíčky a kadidlo…" "Vole" rozesmál se Petr. Hm, hahaha, počkej na střelišti, tam se zasměješ ještě víc. Jestli to dneska budu kazit jako teď pořád tak … tak mě vyrazí. To mi Krocan nemůže udělat - střelba je poslední co mě v životě těší. Teď, když jsem přišel o všechny které jsem měl rád včetně "jí" a vyrazili mě ze školy. A taky je střelba to poslední co mě teď dokáže uklidnit i když mi to nejde tak jak bych chtěl. Bože jak já jsem k ničemu. Nezvládnul jsem ani první ročník školy, každý primitiv na východě umí střílet lépe než já - přitom já chodím pravidelně a poctivě už druhý rok na střelbu a … a vůbec. Jsem prostě k ničemu.

Došli do skladu, nafasovali svoje pistole a odebrali se na střeliště. Honza byl jako vždy úplně na kraji, Petr ob pozici vedle a trenér odešel do vedlejší haly balit trenérku puškařek. Bohužel se opakovalo to, čeho se Honza bál - zastřílel úplně strašně a když se po hodině, před koncem tréninku, vrátil trenér Krocan z haly, oznámil mu to, čeho se tak bál. "Podívej, Honzo, tvoje výsledky jsou poslední dobou strašné. Víš co jsem ti minule řekl, že?" "Jo … že dyž se sebou něco neudělam tak mě vyrazíte." "To jsem neřekl - já jsem ti řekl, že by jsi měl trochu zabrat jinak by mohlo být zbytečné abys sem chodil než si vyřešíš školu." opravil ho trenér "A kdy budeš dělat ty reparáty?" "Už sem je dělal" Honza zesmutněl. "A? Neříkej …" "Neříkám" zašeptal. "Víš co to znamená, viď? Škola je přednější. Promiň ale … dostřílej si poslední terč a …" "Jo, je mi to jasný …"

Trenér odešel. Honza se podíval na zbraň na stolku vedle něj. Hlavou mu probleskla, podle jeho mínění skvělá, myšlenka. Podíval se na Petra. Měl sluchátka na uších a mířil na terč. Znovu se podíval na zbraň. A sáhl po ni.

Ještě jsou tam dva náboje. To je pro mě až moc. Nikdo si nevšimne když se ztratím. A každému to bude jedno. Kdo by postrádal někoho jako jsem já. Vzal jsem tu pistoli, strčil ji do batohu a odešel zadem kolem střeliště a za halou až k bráně. Ani nevím jak jsem se sem dostal a co se dělo ale teď jsem tu. Tady to mám rád. Tady pod tím stromem jsem sedával s Katkou. S mojí Kačenkou. A tady to udělala. Tady si vzala život když mě předtím viděla u domu s jednou kamarádkou. Byli jsme předtím v kavárně. Nechal jsem se prachsprostě sbalit. Políbila mě na rozloučenou. Proč jsem se jen nechal? Sám nevím co to se mnou ten den bylo. Kačky jsem si všimnul až když běžela pryč. Chvíli jsem stál jako opařený a pak jsem se za ní rozběhl. Za ten moment jsem si uvědomil svoji zradu a připomněl jsem si jak moc jí miluju. Zabouchla mi doslova před nosem dveře od domu ve kterém bydlela. Nevěděl jsem co dělat. Telefon nebrala a tak jsem čekal. Za pár minut jsem ji skrz sklo dveří všiml jak sbíhá po schodech a odchází zadním vchodem. Oběhl jsem dům ale nepotkal jsem ji. Musela jít druhou stranou ale kam? Než mě napadlo, že šla sem, bylo už pozdě. Jsem úplně neschopný. Kdybych nestál jako kůl v plotě a běžel za ní hned tak bych jí v tom určitě stihnul zabránit.

Seděl sám pod tím stromem na kopci a díval se dolů na prázdné dětské hřiště. Už se stmívalo. Touhle dobou už byl vždy park v téhle vzdálené části prázdný. Na obloze zářili rudé červánky, dole za hříštěm byla slyšet řeč řeky a šumění topolů podél jejího břehu ale jinak bylo všude ticho jako kdyby v parku nebylo vůbec nic živého. Vytáhl z batohu nabitou zbraň. Vyndal z ní zásobník a z něj oba náboje a prohlížel si je. Seděl tam dlouho a pořád si v hlavě přehrával chvíle se svojí láskou a pohled na ni když jí tady našel. Seděla opřená o strom, hlavu skloněnou, ruce v klíně. Byla tak bledá. Vypadala jakoby spala. A její hedvábné ruce … měla na nich krev. Svou vlastní krev. Vypadala jakoby usnula ale z tohohle spánku se už nedá procitnout. Políbil ji a zmocnila se ho strašná vnitřní bolest a pocit viny. Oprávněný pocit viny. On ji zabil. Rozbrečel se jako tehdy. Přál by si … chtěl by být s ní a šeptat jí do ucha všechno co měl na srdci. Oči měl plné slz a tak skoro poslepu nacvaknul jeden náboj do zásobníku a nabil zbraň. Otřel si slzy a podíval se na oblohu. Červánky mu znovu připomněly ten strašný výjev. Kačenko … Kačenko moje … promiň mi to … omlouvám se miláčku. Odpusť mi prosím. Večerní ticho prořízla jako ostrá žiletka rána. A jemu se splnilo přání. Konečně jí mohl pošeptat všechno to, co měl na srdci.