Ruiny

Procházela dívka bledá, 
držíc růží kytici. 
Procházela u kostela, 
v bouři výřící. 

Bouře řvala do všech stran, 
bičovala dívčí tělo.
Přetvářela každou stráň, 
její srdce oněmělo.

Necítila lítost ani žal, 
svírajíc růže v náruči.
Co krásné bylo osud vzal,
cestu ji tak označí. 

Ruiny mýjí,
v duši prázdno. 
rozhlíží se kradmo.
V ruinách stín, 
muže stojícího. 
Je jako dým,
příbytku bortícího.
 Dívčino srdce poskočí, 
"Můj milý, jsi to ty!" 
Ze své cesty odbočí,
do noční nicoty.