Neurotička

Zpívám ve tmě, když tu nikdo není.
V soukromí líbám imaginárního přítele.
Já padám a ztrácím se.
Ztrácím imunitu nad svou kontrolou.
Jdu cestou, co mě pálí.
Oheň mi pálí vlasy a já mám lysinu na středu hlavy.
Kdy skončí má cesta ničeho?
Chci utéct jako zbabělec, co jsem.
To mučení mé mysli mě ničí ruce.
Mám v nich vibrující kovové destičky.
Já nedokážu mluvit s nikým, co mě nikdy nepochopí.
Těch lidí je hodně.
Je jich tolik, že se mi chce zvracet.
Strkám si prsty do krku a doufám, že ze sebe dostanu poslední faleš všech lidí, co přede mnou stojí.
Chci jim zmizet z dohledu a nechci, aby se na mě koukali.
Z jejich očí se musím drbat po celém těle, až nakonec ze mě zbude jen kostra.
Já to ale nechci dopustit.
Zašili jste mi ústa a já nemůžu jíst ani pít.
Už mi nic nezbývá, než čuchat váš pach zrychlení.
Chci zvolnit.
Pomalu růst a všechen čas světa si vychutnávat.
Všechny střepy by rázem nebyly už v mé hlavě.
Lidi by se nejedli za živa.
Já nechci spěchat se stářím.
Vždyť jsem ještě dítě.
Anebo jestli jím nejsem, tak proč nikdo nechce pít mé šťávy?
Jsem jiná.
To je mé prokletí v tomto světě zničených snílků.
V čem jsem ale jiná?
Nebo snad šílená?
Proč nemám důvod žít spořádaně?
Jsem už mrtvá.
Ležím na studené zemi.
Pár mých pramenů mně zakrývají tvář a já v posledních klavírních tónech krvácím z očí.
Je mi tak hrozně, že můžu létat.
V tu chvíli chci tančit jak víla v mé hlavě.
Najednou jsem jí já.
Tak krásná a dokonalá.
Za zrcadlem v imagináriu jdu svou vyšlapanou cestou po trávě bosa.
Lehce mě studí ranní rosa.
S každým mým krokem mi vlasy, co mám po pas skáčou
Z té krásy jiní pláčou.
Už to nejsem já.
Aspoň ne ta, v bolech zničená…