nemocná...

Přála si obejmutí,
místo toho na ni čtyři stěny hledí.
Nehybně tam sama leží,
za oknem tak sladce prší.

Chtěla se rozeběhnout ven,
vidět zase nádherný den...
Však něco ji v tom pokoji drželo,
snad ji tam duše a srdce zůstalo.

Po nehodě děvče bylo,
venku pořád tak hustě lilo.
Lilo více a více,
slzy krápěly její líce.

Bez života, radosti..
a hluboko v nitru ukryté bolesti.
Však nesměla nic říct,
do kotle přiložila by tak víc...

Bála se smrti ptát,
poněvač věděla, že měl ji rád.
Měl rád či miloval,
však kdo smrti odolal.

Jen kvůli němu se tak snaží,
do polštáře radši bolest brečí...
Jeho má pořád před sebou,
snad se Ti dva skutečně milujou.