Duch...

Rodina Carterových se přistěhovala na venkov teprve nedávno. Jesica musela kvůli tomu přejít na jinou školu, ale nebrala to nijak dramaticky, jelikož na té staré se jí vůbec nelíbilo. Nerozuměla si s tamnějšími spolužáky a vlastně ani s učiteli. Tady to bylo o něco lepší. A doma měla větší klid. Tedy...alespoň ze začátku. První dny, ba dokonce první měsíc bylo vše tak, jak má být. Ale jedné tiché, klidné noci se něco stalo. Něco podivného... Seděla na posteli, ospalá, ale spát nemohla. Něco ji vyrušilo. Okno bylo dokořán, ale vítr nefoukal. Rozhlédla se kolem. Byla jen tma a viditelné byly snad jen obrysy nábytku. Nic.

Opět si lehla. A zase - měla pocit, že se kolem ní něco mihlo. Posadila se. Opět jen tma. To je divné... Pak zaostřila na druhou stranu pokoje a zamrazilo ji v zádech. Na stěně se zřetelně rýsoval obrys lidské postavy. Zhmotňoval se a nabýval tvarů. Vykřikla a skryla se pod peřinu. Třásla se hrůzou a neodvážila se vylézt ven. Co to je...můj bože! To je duch! To není možné... Dostavil se náhlý pocit chladu, jež se stupňoval. Je u mně...to ne...prosím, to ne! Špatně se jí dýchalo. Strach jí však nedovolil podívat se, co se v pokoji děje. Přitáhla si peřinu ještě víc a pevně zavřela oči. Ať už je pryč, prosím! Ať odejde! Chlad pominul. Nezdálo se jí to? Neusla a neměla jen sen? Odtáhla si peřinu z hlavy. Pokoj byl zase prázdný...

Po první noci usoudila, že se jí to zdálo, ale totéž se opakovalo i další noci. Nikomu o tom nevyprávěla, protože by jí nikdo nevěřil. Párkrát spala jinde, ale nic to nepomohlo. Duch se zjevoval tam, kde byla ona. Začínala být zoufalá. Do školy chodila unavená a nevyspalá, nebyla schopna se soustředit, ale nikdo se jí na nic neptal. Zřejmě usoudili, že si teprve zvyká na nové okolí a že to přejde. Ano, vlastně si na nové okolí zvykala...zvlášť na své nové bydliště, obývané i někým jiným, než jsou živé bytosti. Pak se rozhodla - musí sebrat odvahu a podívat se. Bude ten přízrak sledovat!

V noci se objevil zas. Tentokrát se Jesica už nikam neschovávala a nezavírala oči. Sledovala ho. Tak, jako poprvé, se i teď pouhý stín zhmotnil v postavu - průhlednou, světélkující bytost. Najednou neměla strach. Byla až skoro fascinována skutečností, že se jí to nezdá a opravdu vidí ducha! Zhmotnil se a nabral tvarů mužské postavy... Zalapala po dechu. "Můj bože!"

Duch proplul pokojem až k ní. Pocítila onen známý chlad, ale ani teď se nikam neschovala. Viděla mu do obličeje. Byl to duch mladého muže...možná jen o pár let staršího, než ona sama. Co teď? Co má udělat? ... Zdálo se jí, že se usmál. Úsměv opětovala. Sledovala ho. Pokynul jí, ať ho následuje. Chvíli váhala, ale nakonec sebrala všechnu svou odvahu a šla za ním. Prošli celým bytem až ven, kde se Jesica zastavila. "Počkej! Kam mě to vedeš? Jestli rodiče zjistí, že jsem pryč, tak..." To už ale plul duch dál a Jesica jej nechtěla ztratit z dohledu. Doběhla jej a pokračovala v cestě. Došli na hřbitov. Jesica musela přelézt bránu - bylo už zamčeno, ale nijak jí to nevadilo, protože její zvědavost překonala veškerý strach. Následovala ducha až k hrobu s vysokým pomníkem ve tvaru kříže. Tam se zastavil a zmizel. "Hej! Kde jsi?!" Neobjevil se. Přečetla si tedy nápis: "BILL McBAY 1970 - 1992"

Pak uviděla jeho fotku - mladý, velice pohledný, černovlasý muž s velkýma, zelenýma očima. Přesně takový, jakého vždycky hledala...její vyvolený!

I další noci se jí zjevoval, býval s ní a pak zmizel. Jesica celé dny proseděla na hřbitově u jeho hrobu. Do školy nechodila, ale rodiče nic netušili. Nemohla na něj přestat myslet. Byl pro ni dokonalý - jenže byl mrtvý a ona živá. To byl velký problém, když najednou chtěla být s ním. Viděla jen jediné řešení...

Další noci si vzala všechny prášky na spaní, které našla. Rodiče ji našli ráno mrtvou ve své posteli. Ležela s blaženým, nadmíru šťastným výrazem, jako by jen spala. Od té doby se v pokoji zjevovali dva duchové, tančící spolu ruku v ruce jako milenci...