Černá stuha

Pršelo. Blesky trhaly oblohu a hromy burácely krajinou. Temným lesem spěšně kráčela postarší žena a táhla za sebou sotva sedmnáctiletou dívku. Stmívalo se, obě byly promáčené na kost a unavené. Starší žena vypadala ke všemu ještě velmi rozzlobeně.
"Co jsem ti říkala?! Že se s ním nebudeš stýkat! Jsi hloupá husa!"
"Mami, prosím! Já ho miluju!" naříkala dívka a snažila se své matce vytrhnout.
"Přestaň, ty hloupá! Že se nestydíš! Co o nás lidi řeknou? Nemůžeš se přece tahat s tím pohanem!"
"Mami! Mami, pusť mě! To bolí!"
"Pojď a neřvi!"
Dotáhla ji až do malého domku ve vesnici, jež stál poblíž kostela a smýkla s ní o podlahu.
"Měla by ses pomodlit a prosit o odpuštění!"
"Za co? Za to, že miluji???" vzlykla dívka. Matka jí vlepila pohlavek.
"Řekla jsem ti, že máš přestat! Nemůžeš milovat pohana! Jsi přece křesťanka a jednou si vezmeš křesťana! A zmiz mi z očí, mám tě plné zuby!"
Dívka vstala z podlahy a s pláčem odběhla do pokoje. Matka za ní zamkla.
"Tam si zůstaneš, dokud tě ta hloupost nepřejde!"
Smutná dívka si klekla v slzách na kolena a semkla ruce.
"Ach, Bože! Za co??? Provedla jsem snad něco hrozného? Přece jen miluji! Je láska takovým hříchem? Proč?!"
Venku se zahřmělo a dívka se znovu rozplakala.
"Gabrielli! Miluji tě! Miluji, miluji, miluji a nikdo mi v tom nemůže bránit!" křičela.
Matka zabušila na dveře.
"Zešílela jsi?! Zmlkni!"
Dívka zavzlykala a jako ve snách vstala. Po tvářích jí tekly slzy. Kráčela k oknu.
"Já už tady nebudu...Gabrielli..." zašeptala a zacloumala pákou. Povolila a okno se otevřelo. Zvedla sukni a vyskočila ven.
Běžela lesem co nejrychleji mohla. Mokré vlasy ji bičovali do obličeje, přes déšť a tmu neviděla, ale přesto věděla, kudy má běžet. Před očima měla jen tvář svého milého. Už skoro cítila jeho pevné objetí a horké polibky. Zrychlila. Nebylo by dobré, kdyby se matka dověděla, že je zase pryč. Bůhví, co by ji teď doma čekalo...
Dorazila. Celá promočená a téměř bez dechu zabušila na dveře domku, ve kterém bydlel její Gabriell. Uslyšela kroky a dveře se otevřely.
"Saro!" Byl překvapen, že ji vidí. "Co tady děláš? Vždyť tvá matka..."
"Gabrielli! Ona mě zamkla v pokoji a zakázala mi se s tebou stýkat!"
Gabriell vtáhl Saru dovnitř. Bylo tam teplo a příjemně. V rohu hořel krb a ve vzduchu byla cítit zvláštní vůně. Sara se posadila na židli a rozrušeně vzlykala.
"Utekla jsem, ale bojím se, že nás najde!"
"Saro...uklidni se! Nenajde nás!"
"Jak to můžeš vědět?!"
"Přemýšlel jsem...utečeme spolu tam, kde nás nikdo nenajde..."
Sara se najednou zklidnila.
"Kam?"
"Uvidíš. Musíš jít ale se mnou."
"Hned teď?"
"Ano."
"Dobře, půjdu."
Gabriell se obrátil a vzal ze stolu lana a černou stuhu.
"K čemu to?" podivila se Sara.
"Budeme to potřebovat. Pojď!" chytil ji za ruku a vykročili spolu z domu. Kráčeli zpět do temného lesa...
Ráno bylo nádherné. Po dešti zůstala jen příjemně voňavá, mokrá tráva a okolím se rozléhal zpěv ptáků. Starý houbař kráčel lesem a hleděl do země, kde co vyrostlo. Zastavil se však před vysokým stromem a vzhlédl. Na nejsilnější větvi visela dva těla...dívka a chlapec. Ruce měli svázany černou stuhou a jejich skelné výrazy se upíraly do prázdna...
Stařec se pokřižoval a začal se modlit za klid jejich hříšných duší...