Auto-nehoda

Obloha byla potažena temnou modří bouřkových mraků, ze kterých neustále spadaly provazce vody. Okolní šeď a tmu sem tam rozjasnil hrůzostrašný blesk. Na její plavé vlásky dopadaly slané kapky. Stékaly po nízkém čelíčku, tvářičkách a poté se dopadem rozbily o silnici. V rukou držela hadrovou panenku a pevně si jí tiskla ke špinavé blůze. Přes blůzu měla červené šaty, které byly ovšem již potrhané. A ve spěchu ztratila i jednu botičku. V jejích očích se hrůza a strach mísily s odrazem plamenů. Po smíchání vytvářely nepřítomný uplakaný pohled, který se stále a stále upíral na hořící automobil.
„Kde jsi mami?“ vyšlo z malých ustrašených rtíků. „Tatí? Kde jsi a kde je maminka?“
Pisklavý hlásek malé holčičky přeskakoval a zadrhával se.
„Tatí, já se bojím.“ řekla opět holčička a začala popotahovat. „Nechci si hrát na schovávanou, bojím se a je mi zima!“
Holčička zakroutila hlavou a z jednoho oka jí začala stékat slza. Po chvíli moknutí se malé křehké tělíčko posadilo na obrubník. Přitiskla si hlavu ke kolenům, a pak pohlédla na panenku.
„Neviděla jsi tatínka Sáro?“ obrátila se tázavě dívenka na hračku. „Nechce se mi ukázat. Až ho najdu, tak mu řeknu, že mě zlobí. To se přece nedělá, takhle se schovávat,“ jednou rukou si otřela oči a pak pokračovala. „A mamince to řeknu taky, ani ona tu není!“
Déšť stále sílil a začal se zvedat vítr. Mrtvé spadané listy kroužily vzduchem, jakoby ve víru a ty listy, které ještě zůstaly na stromech kolem silnice, teď vítr nemilosrdně očesával. Dnešek rozhodně nebyl dobrým dnem pro rodinný výlet. Ani někteří řidiči raději nevyjížděli do tohohle počasí. Raději si dali čaj a pár hodinek odpočinku, než je opět počasí pustilo na silnice. Ale našli se i ti , kteří varování přírody nebrali vážně a nebo nemohli a jejich auta vyjela na silnice, dálnice a polní cesty. Někteří uvázli v koloně, jiní v nánosu bahna a někteří šťastně dojeli. I tady se tvořila kolona , auta troubila jak o závod a nervózní řidiči nedbali nařízení a pokoušeli se nějakým způsobem dostat z kolony.
Dívenka si začala zpívat. Zpívala panence a kolébala ji, jako by doufala, že za chvíli přijde maminka a taky ji bude kolébat. A také si to přála. Moc si to přála. Měla dost deště, čekání a těch nepříjemných zvuků. Chtěla už domů do tepla.
Snad tatínek narovná naše auto, nechtěla bych sedět v takhle pomačkaném. - pomyslela si.
Napadlo ji, že by se mohla jít podívat na druhou stranu auta, jestli tam tatínek s maminkou nejsou. Zvedla se, ale zatočila se jí hlava. Všechny kolem ní se slilo do barevné šmouhy. Listy, světla aut i plameny hořícího automobilu. Ani nohy jí už nechtěly poslouchat. Opět dosedla na obrubník.
„Co se to stalo Sáro? Proč se to tu všechno rozmazalo?“ řekla polekaně, ale velmi slabým hlasem holčička. Chvíli ještě seděla na obrubníku a hleděla na auto, když v tom se jí začala klížit očka. Pomalu si lehla na vedle panenky a po chvíli usnula….
„Karolínko!“ rozezněl se v hlavě dívenky hluboký hlas. „Už jsme tady. Pojď, půjdeme domů!“
Holčička sebou trhla a promnula si očka. Její pusinka se roztáhla v zívnutí. Začala se rozhlížet.
„Tatí? Mami?“
Bylo jí příjemně teplo a útulno. Slunce svítilo jako v létě a s matčinými vlasy si pohrával vánek. Maminka nastavila ruce a široce se usmála. Dívenka se rozběhla a skočila jí do náruče.
„Mamí, já už myslela, že se nedočkám. Já jsem tak ráda, že už jste tady!“
Matka jí postavila na zem a chytila za ruku.
„Já jsem také ráda, ale už musíme jít, pojď, zlatíčko.“
Všichni se společně rozešli. Dívence bylo tak příjemně, když jí držela za ruku matka. Ale najednou si vzpomněla na Sáru a otočila se.
„Počkat, co Sára!“
Rozběhla se zpět k místu, kde před chvílí procitla, ale panenka nikde.
„Kde je Sára? Tatí, kde je, já jí tu nechala.“
„Nedělej si starosti broučku, ona s nám i jít nechce a ani nemůže. Nemá to co mi. Tak kam jdeme můžou jen lidé.“
„Copak mi nejdeme domů?“ podivila se holčička.
„Ale ano, jdeme.“
Nechápala co tatínek myslel tím, že něco nemá a ani nechápala proč by její milovaná panenka nechtěla jít s ní domů. Za normálních okolností by plakala, ale teď nějak nechtěla. Nějak jí přišlo samozřejmé, že plakat nemusí. A tak se opět vrátila k rodičům a chytla se jich za ruce.
Na silnici se rozezněly sirény policejních vozů. Z jednoho automobilu vystoupila mladá žena v uniformě. Vyndala si z auta zápisník a rozešla se ke svým kolegům, kteří již stáli u auta.
„Pane bože, co se to tu stalo?“ řekla unaveným hlasem.
„Bouračka, řidič nezvládl řízení v bouřce a naboural do stromu. On a jeho spolujezdkyně byli na místě mrtví a jejich, nejspíš dcera, zemřela asi o půl hodiny později. Támhle ležela a vedle ní byla panenka,“ odpověděl její o něco starší kolega.
Policistka došla k místu kam ukazoval před chvíli její nadřízený. Těch pár metrů, které ušla, zdobily kapky krve na vozovce. Naklonila se k nosítkům potaženým černou plachtou a nadzdvihla ji. Po tom co viděla jí vyhrkly do očí slzy. Odvrátila hlavu a rychle vstala. Došla ke služebnímu vozu a opřela se o něj. Sejmutí čepice doprovázel úlevný výdech. Po chvíli jí někdo poklepal na rameno.
„Judith, pokud chceš být dopravním policistou, musíš si zvyknout i na takovéhle případy. Tohle není jediné dítě, které zemřelo při dopravní nehodě. Musíš se naučit vyšetřovat bez citů,“ napomenul jí kolega.
„Ale vždyť ona musela přihlížet smrti svých rodičů, ježišikriste, nejsem stroj bez citů. Já tohle prostě nedokážu. Možná že si časem zvyknu, ale nikdy se s tím nesmířím!“
Na vozovku stále dopadal déšť, který ani po dvou u hodinách nezeslábl…