Amy I.

Tehdy to měla být jen romantická procházka po pláži. Měsíc jasně svítil a obloha byla poseta četnými a jasnými hvězdami. Oceán příjemně šuměl a odliv omýval světlý písek. Amy byla krásná. V hedvábných bílých šatech vlajících ve větru vypadala jako anděl. Její dlouhé, husté, zvlněné vlasy byly černé jako noc a její modré oči průzračné jako křišťál. Měla neodolatelný úsměv, který na ní Simon obdivoval. Měl tu nejkrásnější ženu pod sluncem. Uběhly už tři roky od jejich svatby, tehdy jim oboum bylo jednadvacet a milovali se jako blázni. Milovali se i teď, ale Amy začínala být chronicky žárlivá. Ten večer to však bylo všechno jinak. Ten večer to bylo všechno krásné, všechno perfektní. Povídali si o všem, co jim přišlo na jazyk. Pak se Amy zastavila. "Simone, pojď se koupat!" smála se. Byla ztřeštěná. "Ne, nemáme plavky." usmál se Simon. "To je fuk! Můžeme se koupat nazí! Vždyť nás nikdo nevidí, nikdo tady není!" Táhla ho za sebou do vody. "Pojď!" "Ne, já nechci!" vytrhl se jí. "Ta voda bude studená, nastydneš." "Ty seš teda suchar!" zasmála se. "Tak já jdu teda sama!" Než ji stačil Simon zadržet, rozběhla se a skočila do vln. "Amy, co blázníš?! Vždyť je odliv, vrať se!" Už ho neslyšela. Plavala jako o závod a ještě na něj zamávala. "Simone!!!" zavolala. Zamával jí. Pak ale Amy najednou vykřikla. Zvedla se nad ní obrovská vlna a převalila se jí přes hlavu. Amy zmizela. "Amy!" Simon se rozběhl k vodě, ale nikde Amy neviděl. "Amy! Amyyyy!!!"

Od té nešťastné nehody uplynuly dva roky. Amy tehdy našli až o tři dny později, odliv ji někam odnesl. Ani mu nedovolili se na ni podívat. Pamatoval si ji stejně krásnou jako té noci. Pořád na ni myslel. Probudil se. Venku svítilo slunce a vůbec se mu do práce nechtělo. Navíc ho trochu trápily výčitky svědomí - poprvé u něj spala jeho nová přítelkyně Brenda. Jeho první přítelkyně od Amyiny smrti. Její krásy zdaleka nedosahovala, ale byla moc fajn. Měl ji rád. Amy se na něj dívala z fotografie na nočním stolku, kterou hned po probuzení sklopil. Vzdychl. Brenda se obrátila a zívla. "Kolik je hodin?" "Sedm. Ještě spi." "Už jdeš do práce?" "Jo, už musím." Simon vstal. "Ať nepříjdu pozdě."

Pracoval jako taxikář. Obvykle se vracel domů brzo a ani tehdy to nebylo jinak. Brenda ho už čekala s pozdním obědem. "Ahoj miláčku! Připravila jsem ti špagety. Jak bylo v práci?" "Ale...vezl jsem jednoho starého dědu, který byl na mol a hrozně páchnul. Jinak dobrý. Jak ses dnes měla?" "Fajn. Dnes je hezky, tak jsem si vyrazila na nákup. Koupila jsem si nové boty. Byly ve slevě." Brenda před Simona položila talíř se špagetama. "Dobrou chuť." "Dík. Nevolal nikdo?" "Ne, dnes byl klid. Ledaže by volal někdo, když jsem byla pryč. Proč? Měl někdo volat?" "Ne, jen se ptám." "Drahoušku, co dnes plánuješ?" "Nic." "Já myslela, že bychom mohli zajít do kina. Mohli bychom si udělat hezký večer." "Fajn, nemám nic proti."

Večer ulehli oba do postele velmi unavení. Film nestál za nic, ale alespoň si to vynahradili skvělou večeří. Večer se nakonec vyvedl. Brenda usla téměř okamžitě, ale Simona z usínání náhle vyrušilo drnčení telefónu vedle něj na nočním stolku. Poslepu zašmátral a zvedl sluchátko. "Prosím?" "Simone?" Ozval se mu známý ženský hlas. "Ano, u telefónu, kdo je tam?" "Ty si nevzpomínáš? To jsem přece já, Amy!" "To je hloupý vtip...kdo je tam?" "Amy! Jsi tak zaslepený tou druhou ženskou, že si na mně nepamatuješ? Neznáš můj hlas? Ty mě už nemiluješ, Simone?" Simon nevěděl, co říct. Pořád to považoval za hloupý žert. "Simone, slyšíš? Proč si mě nechal umřít?" "Já tě nenechal umřít...nechtěl jsem to..." řekl bezděčně, načež se pak vzpamatoval a zavěsil. Brenda už byla také vzhůru. "Kdo to byl tak pozdě?" "Nikdo, nějaký omyl. Spi."

Ráno už si myslel, že se mu to jen zdálo, že má zbytečné výčitky svědomí, a proto se mu zdá, že mu jeho dávno mrtvá žena volá uprostřed noci. Jenže pak přišla Brenda a řekla: "To by mě zajímalo, kdo to v noci volal...když jsi měl naposledy noční, taky někdo volal, ale když jsem to zvedla, položil." "To budou asi nějaké děti." řekl Simon a náhle měl svíravý pocit kolem žaludku. Amy to přece být nemůže. To si z něj asi někdo utahuje...ale ten hlas...ten jako by byl skutečně její...